V Prvním listu Korinťanům oznámil Pavel Korinťanům, že zůstane v Efesu až do svatodušních svátků (1Kor 16,8) a po Timotejově návratu z Korinta, že se k nim odebere přes Makedonii a pobude u nich nějakou dobu, možní i přes velou zimu (1Kor 16,5-7). Ale přihodilo se něco, proč musel Pavel svůj cestovní plán změnit. Vývoj událostí byl asi tento:
Timotej nesl do Korinta Pavlův list (1Kor). Ale když se vrátil, přinesl zprávy nedobré. Proto apoštol odjel přímo do Korinta, aby se o všem přesvědčil a uvedl věci do pořádku. Ale zdá se, že tam nebyl dobře přijat, někdo ho dokonce veřejně pohaněl (srov. 2Kor 2,5-10; 7,12). On však prozatím ještě nezakročil se vší přísností, ale jen pohrozil a vrátil se do Efesu. Odtamtud pak napsal do Korinta velmi přísný dopis; když ho psal, sám plakal (2Kor 2,3-9; 7,8-12). S tímto listem souvisí nejspíše Titovo poslání do Korinta. Tento dopis, ve skutečnosti už třetí Korinťanům (viz úvod do 1Kor), se nám nedochoval.
Pro pobouření v Efesu (Sk 19,23 - 20,1) musel apoštol odejít odtamtud dříve, než zamýšlel, a odebrat se do Makedonie. Tam ho nalezl Titus, když se vrátil od Korinťanů. Přinesl mu zprávy jednak dobré, jednak neradostné: do církevní obce se vetřeli noví kazatelé, přišlí snad z Palestiny, kteří křesťanské učení komolili. Pavla pomlouvali, upírali mu apoštolskou hodnost a odvolávali se přitom asi na autoritu jeruzalémských apoštolů. A po těchto Titových informacích napsal apoštol Pavel korintské obci nový list. Ten se nám zachoval a říkáme mu Druhý Korinťanům (2Kor). Vznikl asi na jaře nebo v létě roku 57.
Apoštol psal tento list za okolností zvláště choulostivých pro křesťanskou korintskou obec i pro sebe. Zdálo se, že hrozí rozdvojení. Pavel je tím velmi rozrušen. Tímto dopisem chtěl uvést věci do pořádku a obnovit vzájemnou důvěru. Nebyly vyhlídky, že by to dokázalo psaní úplně neosobní, sestavené na způsob pojednání, protože tím by si srdce Korinťanů nenaklonil. Napsal jim tedy lidsky upřímný list, v kterém jim odhlalil své apoštolské nitro.
Přesto však, že je to dopis otevřený a plný důvěrnosti, projevuje v něm apoštol i velkou pevnost. Nemohl totiž přehlížet nedostatky, a to nemalé, které se v korintské obci vyskytly. Ale udělal to s velkou moudrostí a láskou. Chtěl přece, aby to od něho nejen přijali a polepšili se, ale aby i přesto k němu znova pojali důvěru. Když hájí sebe a své úmysly, nezakrývá pohnutí, zklamání, rozhořčení. V těch vyjádřeních není nic umělého, ale všecko je pravdivé, třeba někdy z jemnosti nedořeknuté. Dohromady nám to maluje překrásný obraz jeho srdce, plného lásky k těm, kdo si to snad ani nezasloužili.
Pro úplnost výkladu upozorňujeme ještě na mínění hájené v poslední době s jistou naléhavostí (biblista Héring), které jednotu 2Kor trhá a dokazuje, že kapitoly 10 až 13 jsou oním Pavlovým listem, který psal se slzami v očích (2Kor 2,4), kdežto kapitola 9 je lístek, který Pavel poslal do Korinta po Titovi.
O pravosti 2Kor není pochyb. Je potvrzována i nejstaršími svědky církevní tradice. Zmiňují se o něm: Marción, Muratoriův zlomek, Theofil z Alexandrie, sv. Hippolyt, sv. Irenej, Klement z Alexandrie a Tertulián.
Úryvky z Druhého listu Korinťanům najdeš zde.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.