Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně. Před tváří Boží vás ujišťuji, že to, co vám píšu, není lež. Potom jsem odešel do končin Sýrie a Kylikie. V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali; jen slyšeli, že ten, který dříve pronásledoval církev, nyní zvěstuje víru, kterou předtím chtěl vyhubit; a děkovali za mne Bohu.
Potom jsem se po čtrnácti letech znovu vypravil do Jeruzaléma spolu s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. Šel jsem tam na Boží pokyn a těm, kteří jsou ve zvláštní vážnosti, jsem v soukromí předložil evangelium, které zvěstuji pohanům, aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo. Ale ani Titus, který tam byl se mnou a je Řek, nebyl přinucen, aby se dal obřezat, jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratři, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona. Před těmi jsme však ani na okamžik necouvli a nepodrobili jsme se jim, aby vám byla zachována pravda evangelia.
Od těch však, kteří se těšili zvláštní vážnosti - čím kdysi byli, na tom mi nic nezáleží, Bůh přece nikomu nestraní - ti tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, mi nic dalšího neuložili; naopak nahlédli, že mně bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům tak jako Petrovi židům. Vždyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi židy, dal ji také mně k službě mezi pohany. Když poznali milost, která mi byla dána - Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve - podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval.
Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš. Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: "Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?" My jsme od narození Židé a ne 'hříšní pohané', víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona 'nebude nikdo ospravedlněn'.
Jestliže hledáme ospravedlnění v Kristu a jsme tedy zřejmě i my hříšníci, je snad proto Kristus služebníkem hříchu? Naprosto ne! Jestliže chci znovu stavět, co jsem dříve zbořil, usvědčuji sám sebe jako viníka před zákonem. Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mne Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.
Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci jste prožili nadarmo? A kdyby jen nadarmo! Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili? Pohleďte na Abrahama: 'uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.' Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: 'V tobě dojdou požehnání všechny národy.' A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.
Tentokrat mne zaujalo,jak jde Pavlovi o pravdu evangelia. Dokonce se nenecha strhnout vetsinou /prateli a vysokymi saryemi/ a ani temi, co slidi po nasi svobode a zustava veren evangeliu a uceni Kristovu. K tomu, aby se nenechal strhnout vetsinou musel si byt velmi dobre vedom, od koho poznal evangelium a jaka je to PRAVDA ZIVOTA.
V mem zpytovani jsem se ptala, zda i ja po urcitem case nezacinam znovu stavet to, co jsem drive v moci Ducha zborila a zda si nezacinam byt prilis jista sama sebou - bez toho, aniz bych se obracela v dialogu k Duchu Bozimu a jim se nechala vest.
Nejvice pak mi zni v srdci Pavlova "klicova veta",jez je i zakladem cele nasi paulinske spirituality: Neziji jiz ja, zije ve mne Kristus! - nejenom vule, ale i mysleni, prani, slova, skutky, laska, zpusob hlasani... vse, co je Kristovo, ma byt me. Zij ve mne Jezisi Mistre, Cesto, Pravdo a Zivote!
Hned na začátku mě zaujalo, jak se Pavel odebral do Jeruzaléma, aby poznal Petra. Úplně stejně jako my dnes, kteří často toužíme na vlastní oči spatřit a zblízka poznat papeže. A já myslím, že to není tím, že by byl nějakou superstar, ale prostě tím, že ke své službě má tolik darů Ducha Svatého, že každé setkání s ním je milostí a stojí za to. Druhá věc, která je pro mě podnětem k zamyšlení, je Petrovo chování v Antiochii, jak jej Pavel kritizuje. Ten Petr, papež, kterého si všichni váží, dělá takovéhle odpornosti, straní se pohanokřesťanů jen aby si nepokazil image u svých spolupoutníků, jak on je ten dobrej, co vše zachovává. A já? Nechovám se takhle někdy i já? Nesnažím se vylepšovat nebo zachovat si svůj obraz před ostatními přetvářkou či pokrytectvím? A poslední myšlenka se vztahuje ke konci druhé kapitoly: "Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo." Pořád a pořád nám to ti kněží říkají, že nestačí si odchodit mše sv. a
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.