Listy apoštola Pavla jsou plné života: člověku připadá, že to nejsou slova psaná, nýbrž mluvená. Není to uměle vypěstované literární dílo, není to řečnictví jenom nacvičené. Kdo by tedy v jeho listech hledal řeckou eleganci a krásu, nepřišel by si vždycky na své. Pavlovi jde na prvním místě o věc, a nestará se přespříliš o vnější stránku vyjadřovací. Hromadí někdy vedle sebe příliš pojmů, které bychom rádi viděli rozvedené. Stává se mu to hlavně tehdy, když mluví o pravdách, které mu byly nejdražší a které hodně vroucně prožil sám na sobě, jako je vykoupení, ospravedlnění, Boží láska projevená skrze Ježíše: to Pavlova osvícená mysl má více pojmů než slov. A právě části, které psal v takovém vnitřním zanícení, jsou i po vnější stránce strhující a patří mezi nejkrásnější věci, jaké kdy byly na světě napsány. To mluví přímo jeho nitro, a proto je sloh věrným obrazem jeho duše (např. 1Kor 13 nebo 2Kor 6,3-10).
Při posuzování Pavlova slohu nesmíme zapomínat ani na to, že řečtina nebyla jeho mateřský jazyk. Mluvil sice řecky plynně, ale nebylo vždycky tak snadné, aby v cizí řeči vyjádřil věci nové, nejvýš vznešené. Kolikrát bylo třeba hledat nové výrazy a obraty pro nové pojmy; přitom často čerpá z řeckého překladu Starého zákona, zvaného Septuaginta. Ale i po této stránce je apoštolova řečtina obdivuhodná.
Co se týká vnější stránky, podobají se jeho listy dopisům, kterých se nám dochovalo hojně z doby jemu blízké. Pavel psal skutečné dopisy určitým křesťanským obcím nebo lidem, a proto zachovává i navenek způsob, jak se tehdy psávalo: na začátku klade své jméno a pak hned říká, komu je list určen, jak to bylo tehdy v dopisování obvyklé. Pak pojednává o rozličných otázkách víry, mravů nebo kázně, jak o tom právě chtěl poučit. K tomu připojuje povzbuzení k dobrému životu, plynoucí z předcházejícího pojednání nebo nabádá ke ctnostem, které zvláště potřebovali adresáti listu pro nějaké nebezpečí, v němž žili. Ke konci přidává pozdravy známým a přátelům nebo vyřizuje sám pozdravy od jiných a končí přáním Boží přízně.
Tyto listy mu psal většinou písař, jak se to v té době dělávalo (Řím 16,22 se písař Tercius sám představuje), Pavel je tedy diktoval. Na konci listu však připojoval pozdrav vlastní rukou (např. 1Kor 16,21), aby stvrdil jeho pravost a chránil tak věřící před dopisy podvrženými.
Zejména rozsáhlejší listypsal apoštol asi po delší přípravě. Je také velmi pravděpodobné, že je nediktoval celé najednou: apoštolské práce, zajišťování obživy vlastníma rukama a také návštěvy mu bránily list ihned dokončit. Toto přerušení v psaní je někdy vidět dost jasně. Na delších listech pracoval třeba několik týdnů nebo snad i měsíců.
Podle Úvodu do listů svatého apoštola Pavla v Novém zákoně, překl. V. Bogner.
Co to jsou Signály apoštola Pavla zde.
Základní informace o Roku sv. Pavla zde.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.